Třetí den v Rakousku aneb Hurá na Dynamo Kyjev!

Po té, kdy jsme MY, FANOUŠCI SLOVÁCKA, bezpečně vycouvali z rakouského Lídlu, kde jsme nakoupili slevněný Sunar a dětskou tříkolku pro Tempexe, jsme zbourali tři policisty, což asi nebylo v tamních mezích zákona, neboť nás začalo stíhat BMW s popisem „Polizei“. Naše Felicia jim úspěšně unikala 14 metrů, ale když bylo zřejmé, že toto BMW má větší výdrž než české Favority, na které byla Felcka jinak zvyklá, dobrovolně jsme zajeli ke krajnici. Jelikož jsme národ hrdý, předstírali jsme poruchu na automobilu. Rakouští policisté nikde automobil neviděli a pokutu nám odpustili. Dokonce měli zájem nás roztlačit, ale měli požadavek: bez Bernardýna. Tempexe jsme však neměli chuť opustit.
Musím přiznat, jsem typ člověka, jenž má rád pivo. Vyprosil jsem si tedy zastávku na jedné benzinové pumpě, kde byl tamní Steiger (celkem solidní pivo) za cenu 1,21 euro...když jsem si propočítal, jestli mám své poslední peníze utratit za pivo nebo dát „naší“ zlodějské vládě, které vládnou vydřiduši Nečas a Kalousek, a být další obětí "reforem". Zvolil jsem možnost Steiger a nyní jen čekám, kdy mi přijde od pana Kalouska složenka a budu se moci zase složit.
Cílem dne však bylo legendární Orlí hnízdo, Berchtesgaden, jenž se nachází zhruba 150 km jihovýchodním směrem od německého Mnichova a necelých 30 km jižním směrem od rakouského Salzburgu a 158.365.211 km od Drslavic City, legendární, především letní sídlo Adolfa Hitlera.
Musím přiznat, zaparkovali jsme dobře. Nicméně, když jsme vidělil, že autobus, který jede na toto sídlo, stojí 15 euro (cca 361.35 Kč) a tato cesta je asi šest či sedm kilometrů, možná i trochu více, rozhodli jsme se, že autobus budeme ignorovat. Vyvstala zákonitá otázka, zda-li se vůbec na místo dostaneme, neboť naše němčina měla k němčině daleko asi jak Japonka k bujnému poprsí.
Jediný, který byl ochoten sumu akceptovat, byl Tempex a toho jsme zákonitě nechali v podhůří hor. Jak jsem svým odborným, turistickým okem odhadl, „je to maximálně pět kiláků, do pětačtyřiceti minut jsme tam“, a vyšli jsme pěšky. Jelikož se jedna cesta natáhla asi na dvě a půl hodiny, kterážto vedla strmě, naprosto neuvěřitelným sklonem, snad i pravoúhelník by se hodil a začalo nám do toho pěkně romanticky pršet a padat kroupy, nedivil jsem se, že jsem mezi souputníky začínal opět nabývat na oblibě. Tato obliba nabyla vrcholu, kdy kroupy narostly do rozměru asi pěti centimetrů. Kolegy k dobré náladě ani nepřimělo mé notování: „Prší, prší jen se leje“, po kterém jsem dostal šiškou a balvanem mezi oči. Jak romantické.
Nicméně, cíle jsme dosáhli! Berchtesgaden dobyt! Po patnáctiminutovém, nádherném rozhledu na okolní krajiny, jsem se musel přiznat, že není totéž jít na třešně na Stráně a jít na Orlí hnízdo. To už však zevnitř vily klopýtali bujaří Afričané a Arabové, kdyby to Afolf viděl, tak se obrací v hrobě. Nejčastějšími návštěvníky ovšem byli jako vždy a všude – Japonci. Jejich mánie dosáhla vrcholu, když si začali fotit mlhu.
Cesta zpět nebyla tak dobrodružná, neboť déšť ustal. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že Tempex jel autobusem a skutečně byl i vevnitř vily! Uznání zaslouží i autobus Karosa IX5024, kerý Tempexe dopravil na vrchol hor pouze se dvěma poruchami motoru a deseti sežranými Japonci.
Noc začínala být temnou. Byl to opět krásný den. Schovali jsme se pod stan a vychutnávali si krupobití plnými doušky. Pche, na co hotel, my Češi, my něco vydržíme, ne?